Čekání na naše ztracené (nebo zatracené?) batohy

Mexico City

Toto velkoměsto je největším městem na světě. Bylo postaveno na zbytkách původního města, které založili Aztékové na vysušeném jezeře Texcoco. Legenda o založení města praví, že se Aztékové řídili věštbou a ta umístila centrum města na ostrov s kaktusem uprostřed jezera. Na ostrově pobýval orel, který si vychutnával k obědu hada. To si dali Mexičané jako státní znak. I v dnešním Mexico City najdete zbytky Aztéckých staveb. Také ovšem mnoho koloniálních budov a samozřejmě i moderní budovy. Mexico City leží v nadmořské výšce 2240 metrů. Když jsme zrovna nepřemýšleli na pokoji o našich zavazadlech, tak jsme si prohlíželi město. Byla to pro nás taková zajímavá směsice, velké budovy, mezi tím menší, ale o to hezčí koloniální stavby. V některých místech byli systematicky rozmístěné obchody, například jedna ulice patřila jen svatebním šatům, druhá zase jenom klenotům. Na ulicích to hodně žilo, všude bylo hodně stánků, kde prodávali úplně vše. Od nových věcí přes starožitné až po opravdu zašlé a nepoužitelné krámy. Teda pro nás nepoužitelné. Na ulici se dá samozřejmě i jíst, tak jsme zjišťovali, jak se ty kukuřičný placky vůbec jedí. Většinou je připravovali jen s trochu orestovaným masem se zeleninou. Salsu (pálivou omáčku) nám většinou nabídli zelenou i červenou. Samozřejmě obě pálivé. Většina jídel bez salsy nemá chuť, jídla jsou neosolená, místo soli se používá limetka. Moc mě to nejelo. Spíš vůbec. A tak jsem byla ráda, když jsme objevili, kde pečou kuřata. Při našich procházkách jsme také objevili náměstí Zócalo, ten den, co jsme si ho prohlíželi, tak to tam vůbec nežilo, akorát si tam hodně lidí pouštělo draky, což mi tady známe jen na podzim. Tak nás vlastně nejvíc zaujala Metropolitní katedrála. Katedrála - na obrázku- je největším kostelem v Latinské Americe. Náměstí je obrovské a přesto, když se konají nějaké svátky, či oslavy, tak je zaplněné lidmi. Co nám osobně chybělo, tak místo na sezení, no, ale co, sedět se dá i na zemi, ne? Patnáctého ledna jsme se rozhodli, že na batohy dál čekat nebudeme, že si raději koupíme nové věci. Nejhorší bylo sehnat batohy, kufrů různých tvarů jsme potkávali na každém rohu až moc. Nakonec se povedlo. Veškeré oblečení zůstalo v batohu, s oblečením i Česko - španělský slovník, sandále i mapa. Kreditky a foťák jsme naštěstí měli, to snad ale nikdo v batohu nenechává. Oblečení a mapu jsme sehnali. Sandály, v kterých by se dalo chodit, jsme však nesehnali. Později jsme pochopili, že Mexičané moc nechodí a pokud to nejsou indiáni, tak chodí oblečeni v tesilkách a k tomu mají hlavně uzavřené boty. Otevřené boty nejsou pro ně dost společenské. Ženy sice nosí sandálky, ale bez podpatků jsme viděli maximálně žabky plážové. Jedny jsem si koupila a později jsem si odřela dost nohy. Nakoupili jsme si jenom lehké oblečení, teplé jsme měli na sobě a přesto, že spousta místních tu v lednu mělo na sobě zimní bundy a kozačky, tak přes den tu bylo přes dvacet stupňů. Tento den jsme ještě nahlásili v Air France adresu do Čech, kam mají poslat batohy, kdyby se ještě někdy našli. Na další den jsme si naplánovali odjez z města.

NEJVĚTŠÍ KATEDRÁLA V LATINSKÉ AMERICE